Pratjáhára - stažení a kontrola smyslů, omezení smyslového vnímání

Pratjáhára je pátým stupněm na osmistupňové cestě podle Pataňdžaliho Jóga-Súter ze 2. stol n. l. Jde o předstupeň k dharaně - koncentraci, dhyjaně - meditaci a samádhi - jako nejvyššího stupně - osvícení, ostatně tak jako i všechny čtyři části cesty o kterých jsem psala na předchozích stránkách. U pratjáháry jde o disciplínu, o ovládnutí našich smyslů, našich myšlenek, našeho nitra. Všechny naše smysly jako čich, zrak, sluch, hmat, chuť jsou pomocí pratjaháry postupně obráceny směrem dovnitř a do nitra našeho těla a naší duše a tím je možné pomalu a postupně přejít k dalším vyšším stupňům jógy. Pokud žijeme život podle Pataňdžaliho Joga Suter - Jamy a Nijamy, praktikujeme pravidelně tělesné ásány a dechové techniky pránájámy k regulaci prány v našem těle, dojde k očistě našeho těla a mysli, tyto napomáhají ke stažení smyslů do našeho nitra. Dá se říci, že jogín se více vzdaluje vnějšímu světu a více přibližuje svému vnitřnímu já a jeho duševní a duchovní svět je více barvitější a živější. Pratjáháru lze označit za ovládání a omezení smyslů.  

Sanskrtské texty používají pro popis pratjáháry často metaforu želvy, která se při nebezpečí stahuje dovnitř svého krunýře. Jogín tak činí vědomě, aniž by byl vystaven vnějšímu nebezpečí.

V Mahabhárátě - staroindickém eposu neboli „Velké vyprávění o Bhárátovcích“ (jehož součástí je také známá Bhagavadgíta) se k pratjáháře uvádí:

„Jeho (jogínovo, pozn. RP) uši by neměly slyšet žádný tón, jeho kůže a tělo pocítit žádný dotek, jeho zrak uvidět žádný tvar, jeho jazyk ucítit žádnou chuť.“ „Zároveň by se znalec jógy silou svého ponoření do sebe měl uzavřít vnímání všech pachů. Odvážně by se pak měl uzavřít a odmítnout všech pět smyslů.“

To, že jogín postupně uzavírá všechny své smysly vnějším pocitům a vnějšímu světu však neznamená, že je necitelný, nevnímá nebo snad není schopen se těšit z krásy světa a radosti všedního dne, být rád se svými bližními a blízkými - opak jest pravdou - duševní síly se naopak silně oživují a aktivují a stávají se barvitějšími. Mysl se zároveň s tím zklidňuje a je jí možno lépe kontrolovat. Proto je pro pratjáháru nezbytné zklidnění, zvnitřnění, oproštění se od vnějších vlivů, třeba i jen na podložce, protože nám to jinak a jindy náš život a denní starosti a rutina neumožňuje. Ostatně vypnout potřebuje každý z nás. Není možné být stále ve střehu a být neustále ve stresu, energický a dynamický. Tak jako nelze být stále v uvolněném stavu, to bychom pak nebyli schopni si jej užít a vedlo by nás to k pasivitě a rezignaci. Jogínské vypnutí jde však podstatně dál než obvyklá relaxace nebo odopčinek po práci a únavě. Stažení vypnutí smyslů je hlubší, více dovoluje prohloubit se do našeho nitra, vede nás k poznání sebe sama a na naší cestě sebe-transformace.  

"Úspěchu v pratjaháře dosáhl ten, kdo dokáže vědomě odpoutávat svou mysl od smyslových center a znovu se s nimi spojovat, neboť pratjahára znamená "usebrání", tedy ovládnutí navenek směřujících sklonů mysli, její vyvázání z otroctví smyslů" (Swámi Vivekananda, Čtyři knihy o józe, str. 47)

Osobně se domnívám, že odpojení od okolního světa alespoň čas od času prospěje každému. Zkuste si někdy několik hodin být bez mobilního telefonu, televize, internetu, sociálních sítí a také někdy i bez rodiny a přátel. Prostě být sami v klidu a tichu domova nebo venku v přírodě. Zkuste to častěji, později pravidelně, nejprve několik minut, později však hodin nebo dní. Dalo by se říci něco jako mnišská klauzule - odpojení od světa a jeho vlivu, odpojení od vnějších podnětů na určitou dobu, propojení s koncentrací a meditací. Mně osobně pomáhá pro odpojení smyslů, pro zklidnění mého vnitřního dialogu klidná místnost bez hudby a dalších vnějších podnětů, soustředění se na sebe, na světlo které mne objímá, na svou vlastní auru, tlukot srdce, stažení smyslů dovnitř hlavy, dech a výdech, samozřejmě vše se zavřenýma očima.  

Být přirozený, trpělivý, tolerantní sám k sobě a svému okolí, pozorný k sobě a ostatním, ale také uvolněný a ochotný k práci na sobě, k zaměření mysli dovnitř nás, k zamyšlení se nad svou cestou a být ochotný ji dále rozšiřovat, to je podstatné i pro pratjáháru jako část vlastní jógové cesty.

Na konci svého pojednání si dovolím citaci z knihy Jiřího Mazánka: Rozprava o józe (detaily viz doporučená literatura): ...Pratjáhára je tedy kráčení na okraji propasti, kdy musíme dokázat najít uspokojení smyslů - což je lepší než jejich potlačení - ale zároveň schopnost vnímat, kdy touze nepodlehnout a posunout hranici přirozeného ovládnutí svých smyslů a mysli. Pak jsme volní a připraveni se soustřeďovat.“